• Almanach
• Úvod
• TJ Sokol
• Hasiči
• Půdní proměny
• Kronika
• Fotogalerie

Chvalovice se poprvé připomínají v r. 1391, kdy náležely Janovi z Chvalovic, který tehdy prodal některé své majetky komendě řádu německých rytířů v Drobovicích. Další majitelé nejsou známi a teprve v r. 1533 je jako majitel Chvalovic, které tehdy byly již příslušenstvím lichnického panství, doložen Zdeněk Trčka z Lípy. V roce 1543 koupil Chvalovice od Jana mladšího Trčky z Lípy majitel Žlebského panství Kuneš Bohdanecký z Hodkova. S tímto panstvím zůstaly Chvalovice spojeny až do konce feudálního období, a proto také v 19. stol. dostaly rozlišovací přívlastek Žlebské.

Tvrz ve Žlebských Chvalovicích se sice v písemných pramenech nepřipomíná, ale o její existenci svědčí tvrziště, které je v podobě několika terénních vln zachováno v zahradě domu čp. 11. Tvrz byla chráněna soustavou rybníků, jejichž hráze však již byly do značné míry rozvezeny.

Osídlení kraje čáslavského, kam nepochybně obec Žlebské Chvalovice již od svého vzniku patří, vyvíjelo se v hrubých rysech v souladu s osídlením ostatních částí Čech, přece však v jednotlivostech se utvářelo svým vlastním způsobem, podmíněným především geografickou polohou a přírodními poměry.

Severovýchodní a východní část území náleží již k oblasti Českomoravské vysočiny s poměrně drsným a nevlídným podnebím. Železné hory, k nimž od nepaměti patříme, vstupují do kraje jako táhlý hřeben spadající na svém jihozápadním okraji příkře do čáslavské nížiny. Jejich svahy, složené z ruly, žuly, svoru a hlinitých břidlic, jsou větším dílem porostlé lesy a náleží k nejméně úrodným částem Čech. V dávných dobách tvořily pobřeží křídlového moře, které zde vytvářelo směrem jihovýchodním záliv fjordového typu, který končil nedaleko Velkého Dářka. I to bylo jistě příčinou, že k hustějšímu osídlení vybízela jedině nížina čáslavská, úzce související s nížinou labskou.

Stopy nejstaršího osídlení zasahují až do paleolitu (-10 tis. let a více). Skrovné nálezy v Čáslavi, u Markovic a u Drobovic svědčí o příznivých přírodních podmínkách pouze v nížinaté části kraje. Jedním z důsledků neolitické revoluce (-6 tis. až -2 tis. let) byl na tehdejší poměry prudký růst počtu obyvatel. Populační exploze za čas vyvolala hlad po půdě. Započalo tažení desítek generací zemědělců - pravěké lidstvo se vydalo na pochod za úrodnými sprašemi a černozeměmi. Za hranici osídlení v této době lze stanovit body: Rohozec - Žehušice - Ronov - Chrastice - Štrampouch - Krchleby - Kluky.

V čase kolem r. - 1200 se obraz mění. Do naší vlasti vstupují noví obyvatelé. Od severovýchodu překračují hranici tzv. lužická kultura mladší doby bronzové. Sem zřejmě spadá i nález pěti slezských nádob z Ronova n. D., kam pronikl lid popelnicových polí slezských asi některým přechodem přes Železné hory ze sousedního Chrudimska.

Keltové. Ve 4. stol. př.n.l. začíná jejich expanse z přelidněných původních sídel. Kmen Bójů, jeden mezi šedesáti jinými kmeny osídluje velkou část Čech a po nich zůstane naší vlasti i jméno: Bohémia - země Bójů. O nalezišti této kultury na východě Čáslavska, u Licoměřic, je sice jen pouhá zmínka v literatuře, ale svědčí s největší pravděpodobností o osídlování našeho nejbližšího okolí.

Poměrně početná naleziště mincí císařů prvního století po Kristu dokazují mohutný rozmach římského impéria. Nálezy jsou seskupeny v dlouhém pruhu, jenž se táhne od jihovýchodu k severozápadu podél Doubravky a naznačuje tak cestu, kterou se ubíral v době římské obchod.

Při velkém stěhování národů (4. až 7. stol.) přichází na naše území první slované. Značné nálezy slovanských kostrových hrobů v širokém okolí svědčí o poměrně hustém osídlení a větším počtu sídlišť a významnějších hradišť, která byla zřízena k ochraně území (Bílé Podolí, Semtěš).

Jdou, kolonisté jdou, jdou krajem, jdou staletími, nesou sebou nové poznatky, novou hmotnou výbavu, nové názory na to, jak žít. Kráčejí podél toků řek, vybírají si nejvhodnější místa k založení sídlišť, obsazují nejúrodnější půdy. Tak se dá charakterizovat osídlení i čáslavské roviny, které pokračovalo od pravěku plynulým, vzestupným tempem, úměrným pokroku kulturního vývoje.

Zemědělský ráz Čáslavska trvá po věky až dosud a jen málo jiných vlivů zasáhlo do jeho života. Pokusy o dolování jak v Železných horách, tak v pahorkatině západní části neměly ani trvání, ani valného významu. Zdá se, že důležitější byl fakt cesty zemské, která prochází středem oblasti a její význam, spojení Prahy s Vídní, byl značný. Jako prvek civilizační a vývojový přinášela užitek všem obcím v blízkém okolí. Pokud se týká osídlení kraje, je až do 12. stol. o něm mnoho nejasného a některé přesnější údaje může poskytnout pouze archeologické bádání a některé zpětné závěry, dle fakt historicky jistých. S tímto vědomím je zapotřebí brát i předchozí řádky. Teprve 13. stoletím vstupujeme do bezpečného okruhu dat a je možné říci, že v tomto století se v hlavních rysech utvářelo osídlení krajiny již tak, jak je známe dnes.

zpět

K velmi početné třídě obyvatelstva od nejstarší doby do 14. stol. patřili prostí zemané, nebo-li dědiníci. Počítáni původně byli ke stavu rytířskému, jinak také k vladyckému. Staročeský zeman usazoval se obyčejně uprostřed svých polí, většinou na tvrzích opevněných sice, ale ne takovou měrou jako hrady. Postavil sobě a čeledi své (rozuměj vlastní rodině) domy a chalupy s potřebnými hospodářskými staveními. Když i ty jeho potomkům nestačily, přistavěly se domy nové a tak všude vznikaly malé vísky, jménem prvního zakladatele zvané a náležející takřka k jedné čeledi. Byly to rodové vesnice.

Ve vesnicích takového původu náležel všechen majetek všem. Když pak místo voleného vladyky nastoupila dědičná vrchnost a počala se považovat za vlastníka půdy, ostatní stávali se poddanými, závislými na vůli vrchnosti. Jinak tomu bylo ve vesnicích nového původu. Tam každý otec rodiny dostal pro sebe určitý pozemek, jenž patřil jemu a jeho rodině dědičně.

Nejen však zřízením, ale i zevnějškem se nové a staré vesnice lišily. Ve starých vesnicích žili obyvatelé v nedílnosti, vesnice byly okrouhlé a uprostřed bývala náves. Jinak byly stavěny nové vesnice, v nichž každý měl svůj lán. Ne kolem návse, ale u těchto pozemků byly stavěny domy a hospodářská stavení, vesnice se stávaly rozložitými, obyčejně podélnými.

Ačkoliv o velikosti majetku již zmíněného Jana z Chvalovic nevíme nic určitého, leccos naznačuje i první písemná zmínka, která se váže k prodeji majetku od jeho sídla poměrně vzdáleného a to části řeky Doubravky u Vrdů. Řád německých rytířů v Drobovicích byl založen v r. 1242 a kromě opevněného kláštera spravoval chudinský špitál.

Zemanů však ubývalo každým stoletím více a více. Jednou z hlavních příčin byl měnící se způsob boje, v němž k vítězství bylo zapotřebí stále více větší a tím dražší výstroje. Chudý zeman, který nemohl stačit nákladem, přidával se často k družině svého bohatšího souseda, rozprodal svoje majetky a již založené vesnice měnily majitele. Jinou příčinou změny vlastnictví mohl být relativně krátký věk. Středověcí lidé nežili vesměs dlouho, již tehdy se tvrdilo, že mládí trvá do 25 let, zralost končí ve 45, pak začíná stáří. Jak tomu bylo u nás nevíme, ale k r. 1496 se dovídáme, že král Vladislav II. daroval odúmrtí své na "Vesci dvoru poplužném s dvěma člověky, v Pařížově na třech člověcích, v Bousovně na jednom a ve Chvalovicích na pěti člověcích" Oldřichovi Vranovskému z Valdeka.

Odúmrtí znamená, že zemřel-li někdo bez dědice, jeho majetek připadl králi, poplužný dvůr zase znamená, že se jedná o dvůr vrchnostenský, který zahrnuje louky, pole, ale už ne lesy. Je to zemědělská půda obdělávaná pluhem, pracují zde poddaní, kteří vrchnosti platí poplatky. Dvůr je nezdaněný, ve vlastní režii vrchnosti.

K r. 1497 se připomínají již jen čtyři dvory kmetcí, na nichž sedí Vavřinec, Michek, Pavel a Duchek a hodnota ročního úroku. Většina obyvatelstva živícího se rolnictvím od 12. stol. nebyli zemané, ale kmeti, tj. sedláci vzdělávající pole zemanská a užívající je za jisté poplatky, úroky a služby, kterými byli zavázáni svým pánům. Dvůr kmetcí je takový dvůr, kde užívání majetku se děje podle staročeského práva kmetcího, tj. sedláci byli dědiční nájemníci těch polí, která obhospodařovali na rozdíl od již tehdy uplatňovaného práva německého nebo-li zákupního, kdy se však stávali dědičnými vlastníky.

Po Oldřichu Vranovském držel zboží to Jan z Perknova a po něm je dostal Jindřich Špetle z Prudic. Ten prodal v r. 1508 svoje statky Mikuláši ml. Trčkovi z Lípy. Trčkové byli původem zemané, kteří ale množstvím majetku převyšovali mnohé rody urozenější a slavnější. Za služby králi Vladislavu II. dostal již zmíněný Mikuláš mimo jiné v r. 1490 i hrad Lichnici. Mikuláš, počítaný k nejbohatším zemanům v Čechách, neměl přímého dědice a proto odkázal větší část svých statků své tetě, Johance z Březovic. Ta postoupila právo k zděděným statkům po Mikuláši svým synům, přičemž díl vlašímský spolu s panstvím lichnickým, jehož součástí stále Chvalovice byly, dostal se v r. 1533 Zdeňkovi Trčkovi z Lípy. Ten opět neměl dědice a v r. 1534 postoupil majetekm Janovi st. Trčkovi z Lípy. Jan st. držel panství jen pět let a v r. 1539 prodal jej Janovi ml. Trčkovi z Lípy a na Opočně. V r. 1543 koupil od něho Chvalovice majitel Žlebů Kuneš Bohdanecký z Hodkova. Ten v r. 1547 oženil svého syna Adama s Lidmilou Křineckou z Ronova a věnoval jí čtyři vesnice na Železných horách.

S panstvím žlebským zůstaly Chvalovice spojeny na dlouhou dobu a spolu s ním měnily majitele. V r. 1736 koupil Žleby Josef František ze Šenfeldu, držitel Nasavrk, který po sobě zanechal nezletiletou dceru Kateřinu. Posledním jejím pořízením se v r. 1754 dostaly do držení Jana Adama z Auersperka. Majetek se stal rodinným dědictvím. V r. 1832 se ho ujal kníže Vincent Karel, který mimo jiné upravil žlebský zámek do podoby, jak ho známe dnes. Poslední dědic, František Josef, v letech 1920-1921, kdy lesní porosty kalamitně napadla bekyně mniška a bylo nutno přistoupit k obnově lesů, nechal vysázet z modřínů v zapojené smrkové výsadbě nad Chvalovicemi iniciály svého jména, F A, které se při velmi pozorném sledování ze silnice mezi Ronovem a Žleby dají rozeznat dodnes.

Vraťme se ale ještě jednou o pár století zpět. Ve 13. a 14. stol. byly zhusta zakládány vesnice, které název Lhota nebo zdrobněle Lhotka dostávaly. Na rozdíl od starších rodových vesnic lidem odevšad sebraným zalidněny bývaly. To jméno dostávaly osady zakládané na lesní půdě, kde byli osadníci osvobozeni na jistou lhůtu, tj. na přesně smluvený počet let ode všech platů za práci s vykácením lesa a vzděláváním půdy spojenou. Říkalo se o nich, že jsou na lhotě. Pro velký počet bylo třeba je rozlišovat a proto dostávaly jména prvního rychtáře nebo hospodáře, podle polohy nebo podle bývalé vrchnostenské příslušnosti. Žlebská Lhotka, původně jen Lhotka, se dokládá první písemnou zmínkou k r. 1360. Tehdy "v den přenesení sv. Václava (4.3.1360) koupil klášterní bratr Soběhrd na Vilémově od bratří Tomiše a Jana z Vícemilic pro klášter vilémovský za 46 kop grošů pražských tři kopy úroků ze vsi Lhotky v okrese žlebském." Od r. 1533 se Lhotka vyskytuje v pramenech vždy ve spojitosti s Chvalovicemi a lze se tedy domnívat, že osudy obou osad od té doby byly totožné.

Jako zajímavost uveďme si, jaké byly tehdy mzdy a ceny. Zemědělský nádeník si vydělal 2 groše denně, zednický mistr 16 grošů týdně, městští řemeslníci 2 groše denně, mistři 4 groše denně, děvěčka 90-140 grošů ročně a k tomu zaopatření. Poddanská dávka byla 50-64 grošů z jednoho lánu za rok a 64 grošů poddanské dávky z jednoho lánu obnášelo cenu vola. Krumpáč stál 6 grošů, strych žita (93 l) 2,5 groše, věrtel piva (23 l) 7 grošů, 100 ks vajec 1 groš, loket plátna 1 groš a sto ovcí 1 kopu grošů.

Další doložený údaj se nalézá v Zemských deskách k r. 1619, kdy žlebské panství vlastnil Heřman Černín z Chuděnic. V r. 1653-54 byla provedena podrobná vizitace panství a statků, které byly v držení majitelů ze stavu panského. Žleby držel tehdy Linhart Helfryd, hrabě z Meggau a jeho dcery. V Berní rule z 19. ledna 1654 jsou uvedeni hospodáři a výměra jimi obdělávané půdy. Ve Chvalovicích to byli: rolník Jakub Šoupal na 27 korcích půdy, rolník Adam Karta na 25 korcích, chalupník Pavel Hampalka na 10 korcích, chalupník Václav Karta na 10 korcích, chalupník Jiří Klinkáček na 10 korcích, chalupník David Kartan na 12 korcích, zahradník Pavel Bláha na 6 korcích a zahradník Jan Karta na 6 korcích. Dále zde byl rolnický grunt pustý Jana Černého. Ve Lhotce hospodařili: rolník Mikuláš Plšák na 25 korcích, chalupník Matěj Votruba na 15 korcích a zahradník Václav Fanta na 4 korcích. Rovněž zde byl pustý rolnický grunt a to Mikuláše Sklenáře. Rozdíly v označení jednotlivých hospodářů znamenají, že za 1 rolníka byli považováni 4 chalupníci nebo 8 zahradníků co se výměry zemědělské půdy týče. V jiné literatuře se ale dozvíme, že sedlákem byl ten, kdo měl statek lánový nebo dvůr, zahradníkem byl držitel statku půlláního, chalupník čtvrtláník, baráčník měl domek bez polností a podruh neměl ani vlastní střechu nad hlavou, bydlel u sedláka a vypomáhal osobní službou. Jeden korec nebo-li strych, je stará plošná míra a převedena na dnešní znamená 0,2877 ha. Jeden zemský lán měl 48 jiter po 2 korcích, dnešním vyjádření asi 27,5 ha. Shledáváme však, že na různých místech měl různé velikosti, např. panský lán měl 23 ha, kněžský 25,5 ha a královský 28 ha. Proto od 17. stol. je měření na lány méně časté.

V poznámkách, kde se hovoří o kvalitě půdy, pro Lhotku se uvádí půda žitná, dobrá, pro Chvalovice, že ves leží v horách pod lesem, půda hubená, neúrodná. Je zde možné zjistit, která a kolik hospodářských zvířat ten který majitel choval. Berní rula poskytne představu, jak třicetiletá válka zasáhla do počtu vesnic, obyvatelstva a zemědělské výroby. Jedním z jejich přímých důsledků byly i zde uvedené pusté grunty.

Další vizitace provedená k r. 1674, kdy ves patřila Janovi Františkovi, svobodnému pánu z Kaisersteinu, generálu a c.k. nejvyššímu veliteli v Praze, se shoduje v počtu hospodářů s předešlou, uvádí však změny majitelů. Opět konstatuje, a to u obou osad, že pole jsou močálovitá, studená, časté škody na osení a vesměs sešlá stavení. V r. 1718 opět proveden soupis polností a hospodářských zvířat. Ve vsi je už panský myslivec, počet hospodářů se ale nemění. Je znám i rychtář z této doby, Jiří Váňa, který v r. 1714 podepsal přiznání města Ronova. Ve Lhotce se hospodaří stále na čtyřech hospodářstvích.

Není možné se zde nezmínit o historické románové kronice Kačenka markytánka. Děj nás zavádí do 2. pol. 18. stol. a dotýká se bezprostředně Chvalovic. Líčí život na vesnicích v období vlády Marie Terezie a císaře Josefa II. Zvláště pak si všímá odpůrců katolické církve, tzv. "beránků", sekty církve helvétské. Spíše než pohled historický je zajímavější popis místopisný a sociálně společenský.

V té době byla půda pokládána za hlavní zdroj bohatství. Proto císař Josef II. dal vyměřit celou zem a dále zjistit jakost půdy, tzv. bonitu. Podle toho byla i vybírána daň. Nebyl již brán zřetel na to, jestli je půda panská nebo selská a všichni platili stejně. Rovněž byla zrušena robota a poddaní odváděli vrchnosti náhradu v penězích. Toto nové vyměření půdy a evidence pozemků je známa pod označením "Josefinský katastr", který se s malými obměnami dochoval do dnes.

Topograf Schaller připomíná k r. 1787 ve Chvalovicích 23 domů, ve Lhotce 14 domů. O 56 let později, v r. 1843 popisuje vesnice Sommer jako vsi rustikální, tj. selské, kdy poddaní platili vysokou a plnou daň, čítající ve Lhotce 17 domů se 123 obyvateli a ve Chvalovicích 34 domy a 230 obyvateli, s 1 vrchnostenským dvorem a myslivnou. Lhotka patřila farností ke Žlebům a Chvalovice do Ronova. Zde se poprvé objevuje přívlastek Žlebské, čímž se odlišovaly od Chvalovic Kluckých a zároveň označoval příslušnost vrchnostenskou. V r. 1854 byla tato označení přiznána oběma osadám úředně.

Počet obyvatel a tím i počet obytných domů se zvyšoval mimo jiné i s rostoucími možnostmi pracovních příležitostí v obci a nejbližším okolí. V r. 1811 založil pan Zvěřina v nedalekém Hedvíkově poblíž Třemošnice železárnu. Železná ruda, která se zde tavila na surové železo, byla částečně těžena i ve Chvalovicích. Stopy po těžbě jsou dodnes nad vesnicí znatelné, nejvíce ve Štůle nad hájenkou a ve Žlábku nad myslivnou, odkud stále vytéká znamenitá čistá voda. Nezanedbatelné množství obyvatel nacházelo práci jak při těžbě rudy, tak i ve zmíněné železárně.

zpět

Jestliže až dosud bylo veškeré naše vyprávění založeno na studii dochovaných písemných archivních záznamů a zmínek v literatuře, od přelomu 19. a 20. stol. můžeme se opřít o podrobné záznamy v Pamětní knize obce Žlebské Chvalovice a vzpomínky žijících obyvatel. Poněvadž i nadále chceme zachovat volně vypravěčskou formu, ustoupíme od chronologického výčtu dat a událostí, jak je kronikář zaznamenal. Ostatně kronika , která je uložena na obecním úřadě, je volně přístupná k bližšímu prostudování každému opravdovému chválovákovi.

Pamětní kniha byla založena v r. 1930. Prvním kronikářem, který zaznamenával děje a události zpětně od první historické zmínky o obci, byl Václav Šindelář z č. p. 48. Po něm od r. 1947 vedl ji František Kutílek z č. p. 12, třetím a zároveň poslední, kdo do kroniky vpisoval byl v r. 1958 František Hercík ze Žlebské Lhotky č. p. 3. Od té doby až do dnes záznamy chybí a je snahou obecního zastupitelstva chybějící údaje spravedlivě posoudit a do kroniky zanést.

Až do r. 1919 obstarávalo veškeré záležitosti státní správy pro obě osady obecní zastupitelstvo v čele se starostou obce. Na nařízení okresní politické správy v tomto roce jsou provedeny volby do osadních zastupitelství, zvlášť pro Chvalovice a zvlášť pro Lhotku. Jejich ustanovením bylo rozděleno i hospodaření pro každou osadu samostatně. Nad těmito osadními zastupitelstvy pracovalo ještě obecní zastupitelstvo, které hájilo zájmy obce vůči státní správě zastoupené Okresním úřadem v Čáslavi.

Při pozemkové reformě v r. 1920 byly pozemky v držení F. J. Auersperka rozprodány stávajícím nájemcům, ostatní pozemky byly prodány občanům při provádění druhé pozemkové reformy v r. 1925. Zbývající malá část zůstala ve vlastnictví obce nebo byla odkoupena osadními zastupitelstvy. I ta však byla za úplatu pronajímána buď občanům k užívání nebo jako část katastru k provádění práva honitby. Některé pozemky byly postupně prodány zájemcům o výstavbu nových obytných domů a hospodářských stavení.

Kombinovaný systém osadních a obecního zastupitelstva byl zachován do 2. světové války. Po jejím skončení hned v květnu 1945 byl ustaven místní národní výbor. V naší obci pracoval až do r. 1975, kdy v rámci slučování obcí a zřizování střediskových obcí je zrušen a nahrazen pouze občanským výborem. Ten jen v malé míře rozhoduje o řízení obce, poněvadž je ve své činnosti vázán usneseními MNV Ronov n. D., kam Chvalovice z uvedených důvodů spadaly. Teprve v r. 1992 po konání místního referenda a v souladu se zákonem o obcích je opětovně zvoleno obecní zastupitelstvo jako samosprávný orgán podléhající Okresnímu úřadu v Chrudimi.

Tak jako na počátku století, tak i dnes je pro obecní zastupitelstvo nejčastější záležitostí údržba cest a veřejných prostranství. Každý rok, podle stavu obecní pokladny, se rozšiřovaly uličky, zpevňovaly cesty nebo se kladla nová kanalizace, popřípadě upravovaly vodní zdroje.

Dobrovolná spolková činnost,